Ráno jsem vstala. První na co jsem myslela bylo se vidět s ní. Ano, byla to Tori. Vylezla jsem z postele a šla jsem vzbudit taťku. Cestou jsem potkala Pepřenku. Nemohla jsem se dočkat na ten nádherný pocit i na splněný dlouhodobého snu. Poté jsme se si dali věci do tašek a jeli jsme. Ze začátku začali zmatky, jak se jmenuje určité místo konání Štrýclmarktu.
Po 10 minutách jsme došli k výsledku že je to náměstí Altmarkt. Cesta nám trvala 1 hodinu a 45 minut (dalo by se říci).Při cestě táta zabočil na poslední benzinu na cestě do Drážďan v ČR. Byla to žlutá, hezká benzina Agip. Poté jsme si dali malou svačinku na posilnění. Celou dobu jsem si při tom psala s Tori, byla dlouhá řada. Nakonec mi řekla, kudy jedou, v tu chvíli jsem zjistila, že mají stejnou cestu jako mi, tudíž pojedou kolem benziny, na které stojíme. Dále jsem zjistila, že je 20 minut ode mně. Neváhala jsem a řekla jsem ji, že jestli by se nedokázalo s jejich autobusem zastavit na benzině, kde stojíme. Nejdříve mi řekla, že na nějaké zrovna zastavují, ale to se spletla. Řekla mi, jakou má barvu jejich autobusem a že je tam napsáno tučným písmem : KARLOVY VARY . Poté přijelo několik autobusů této barvy ale furt to nebyl ten jejich. Jen mi pak začal vrčet telefon jak když kočka vrní a vtom v dálce vidím Modro - bílý autobus - přesně ten, co mi popisovala. Kouknu a vidím, že mi mává z okna autobusu. Začnu poskakovat a zapínat kameru na telefonu a natočit si tento krásný okamžik. Vidím jak brečí. Tečou mi slzy, mám je na pokraji jako když stojím na okraji hlubokého okraje velkého útesu, s tím mám tu radost a to nadšení, které stoupá až tak, že brečím. Byl to jeden z nekrásnějších okamžiků mého Života. Ihned se rozeběhnu k jejich autobusu. Vidím, jak vychází. Běžím proti ní - obejmu ji. Vidím její uplakané oči plné radosti.
Náš sen se splnil - po 3 letech první setkání.
Snad se líbí, moc mě baví psát tyto povídky - toto je ale pravda. :)
